Page 65 - Packaging 6/2021

HISTORIE / BUNIČINA
surovin a spolu s dezintegrátory zajiš- ťovaly plynulý přísun zhruba stejně velkých štěpek do varného procesu. Druhým nezbytným komponentem je již zmíněná varná kyselina. I ta se většinou připravovala přímo v pa- pírenském závodě. Výroba nebyla nikterak složitá. Ve válcové rotační peci se spalovala síra a vzniklý oxid siřičitý se vedl potrubím do tzv. Mitscherlichovy věže. Tak zvaná „Mičerliška“ byla majestátní stav-
ba, vytvořená z dřevěných trámců (později z železobetonu) a vysoká
30 až 35 m, takže třeba při příjezdu do Hostinného nebo Loučovic bylo již zdálky poznat, že je tam sulfitová celulózka. (Dalším signifikátorem byl poměrně silný, charakteristický zá- pach, ale o tom později.) Uvnitř věže byla štíhlá, vysoká, sudovitá nádoba z borových dužin, stažených kovo- vými obručemi, naplněná kusovým vápencem. Shora se do věže pomalu stříká voda, zdola do ní potrubím proudí oxid siřičitý. Obě látky reagují s přítomným vápencem a ve spodní části zařízení se jímá hotový roztok kyselého siřičitanu vápenatého a vol- né kyseliny siřičité – varné kyseliny.
Celulózka
Vlastní výroba sulfitové buničiny probíhala v ocelových vařácích. Používaly se ležaté i stojaté (ty častěji) nádoby o objemu 100 až 350 m3
s horním plnicím a spodním výpust- ným hrdlem. Nejprve se takový vařák naplnil štěpkami – cca 200 kg štěpek na 1 m3 a poté se do něj vháněla ostrá pára a napouštěl varný roztok tak, aby byly všechny štěpky ponořeny. Varná kyselina se napouštěla při uzavřeném horním víku vařáku a otevřeném vzduchovém ventilu. Při teplotě 100–110 °C a tlaku 0,9–1,0 MPa se pak obsah vařil 12, 18 i více hodin, podle toho, na výrobu jakého druhu papíru byla buničina určena. Běžnou várku bylo lze rozdělit na několik částí:
• Plnění
• Impregnace a penetrace štěpek
varným roztokem
• Přestávka nutná k dokonalému
prosáknutí štěpek
• Vyhřívání na konečnou teplotu
• Dovářka
• Odplynění
• Vypouštění výluhu, případně praní
hotové buničiny ve vařáku
• Vyprázdnění vařáku
Použití sulfitové buničiny
Sulfitová buničina nacházela a nachá- zí své uplatnění zejména při výrobě psacích a tiskových papírů. Nemá sice takové pevnostní vlastnosti jako buni- čina sulfátová, ale je celkově světlejší a po dobělení je pro tyto účely skvělou surovinou. V její neprospěch však ho- voří dva zásadní důvody – várka zde trvá velmi dlouho, v podstatě dvakrát déle než u buničiny sulfátové a vel- kým záporem bývala také naprostá neekologičnost její výroby. Při výrobě varné kyseliny i při vlastním vaření unikaly do ovzduší tuny škodlivých zplodin, zejména na bázi oxidu siřiči- tého, takže například tzv. „kyselé deš- tě“ v okolí papíren a celulózek, kde se používala, nebyly ničím neobvyklým. Ani voda, která tento výrobní proces
a továrnu opouštěla, nebyla zrovna křišťálová a staré sulfitové celulózky tak byly pro životní prostředí pohro- mou. Ty nové, jako právě paskovský Biocel, již samozřejmě pracují úspor- něji a ekologičtěji, a tak se zachovaly, ty staré, jejichž výrobu modernizovat by bylo nesmírně nákladné či spíše nemožné, zanikly.
Sulfátová buničina
Počátky vaření dřeva s pomocí zása- ditých chemikálií spadají až do roku 1858, kdy se v celulózce v Royersfordu (Pensylvania, USA) začaly štěpky vařit s roztokem hydroxidu sodného (NaOH). Brzy se však ukázalo, že jde
z hlediska širokého použití o metodu drahou. Tak vstoupila na světovou papírnickou scénu metoda klasického sulfátového vaření a dlužno říct, že se
na ní udržela dodnes. Stejně jako je tomu u sulfitového – kyselého způso- bu vaření, má i ten zásaditý – sulfáto- vý své výhody:
a) Na výrobu sulfátové buničiny jsou vhodné všechny druhy jehličnanů včetně smolných borovic, listná-
čů i ostatních lignocelulózových materiálů – sulfátový proces vaření buničiny je totiž nejméně citlivý na druh a kvalitu dřeva.
b) Nespornou předností je v důsledku tvrdších podmínek při vaření (tep- lota kolem 170 °C a tlak cca 0,8–1,2 MPa) i kratší doba várky, což přiná- ší vyšší produktivitu zařízení.
Diskontinuální proces
V samých počátcích výroby sulfátové buničiny se používalo velmi podob- ných výrobních prostředků jako tomu bylo i u buničiny sulfitové. Typickým příkladem byla stará diskontinuální celulózka v tehdejším SEPAPu Štětí, se čtyřmi vařáky, každý o objemu 100 m3, a vším co k takové celulózce patří – od- parkou, kaustifikací, tálovkou, což jsou střediska pro zpracování výluhu – teku- tého zbytku po vaření. Kapacita? Téměř 150 tun buničiny denně a k tomu vedlejší produkty – tálový olej a tálová smola, kokilový olej, terpentýn.
Také varný proces probíhal zpočátku podobně jako v sulfitkách. Vařáky byly naplněny štěpkami, napuštěny varným roztokem a byla do nich zavedena přehřátá pára, čímž varný proces začal. Podobně tomu bylo
i v ostatních malých celulózkách. Zá- sadní rozdíl však byl právě ve varném roztoku a v době vaření.
PACKAGING 6/2021 65